Besedy o ruské propagandě

V posledních letech a měsících se zdá, že jsme stále víc zahlcováni zprávami, jejichž důvěryhodnost lze rozeznat jen těžko. Rojí se neověřitelné informace propagující Rusko, hanící Západ a vyvolávající pocit, že není čemu věřit. Kde je pak hranice mezi propagandou a „alternativními zprávami“? Jak jí čelit?

Dá se nějakým zdrojům věřit? A jak rozeznat pravdu od lži?

Do mapování odpovědí nejen na zmíněné otázky se pustilo divadlo Líšeň, které s projektem Putin Lyžuje navštívilo během necelých tří měsíců Prahu, Brno a polské Kielce spolu se slovenskou Žilinou. Nalezlo několik zajímavých odpovědí i cest, jak čelit dezinformacím nebo podpořit zdejší demokracii. Spolu s vybranými experty a novináři všech zemí Visegrádské čtyřky totiž vždy po skončení hry debatovalo nejen na téma ruské propagandy ve veřejném prostoru. Tříbení názorů pomohla také rozdílná politická či mediální situace jinak velmi blízkých zemí střední Evropy.

Pojmenování současné situace

Účastníci všech čtyř besed spojovali proměňující se mediální situaci ve střední Evropě často se snahou Ruska znovu dosáhnout svého dřívějšího mezinárodního postavení nebo konkrétně s protesty tzv. Majdanu a následnou válkou na Ukrajině. Český novinář Ondřej Soukup tak i po sedmi letech života v Rusku označil dobu začátku ukrajinské krize jako

nepřehlednou pro orientaci v nastalé situaci. Ruská média totiž ožila mnohem masivnějším a profesionálnějším informováním o svém pohledu na věc, než bylo do té doby zvykem. Každodenní zpravodajství o fašistech, banderovcích a spiknutí CIA vnímal jako absurdní v porovnání s reálnou situací. Síla televize je ale taková, že lidé po celé Evropě dodnes věří i mnohokrát vyvráceným zprávám, jako té o ukřižovaném chlapci ve Slavjansku.

Z polského pohledu první ruskou propagandu na začátku ruské agrese na Ukrajině připomněl novinář Piotr Pogorzelski. Pro polská média bylo totiž díky znalosti jazyka jednoduché přebírat informace z ruských médií. Novináři ale brzy zjistili, že spolu s některými příběhy přebrali i množství zavádějících nebo nepravdivých informací. Ruský pohled na věc tak začali využívat krajně pravicová uskupení a mnoho stránek, připomínajících období, kdy část Ukrajiny patřila Polsku, či historické zločiny ukrajinských nacionalistů. Tak, aby polské veřejné mínění zvrátili k ruskému pohledu na věc. Situaci v Polsku jinak hodnotil jako dobrou a občasné přebírání propagandy zdůvodnil spíše nezkušeností mladých novinářů.

Maďarský spisovatel a nakladatel Miklós Nagy poukázal přímo na vliv ruského státu budujícího už mnoho let vlastní síť propagandy. Před jedenácti lety např. založil televizi Russia Today vysílající dnes po celém světě a investuje i do projektů, jako centrum placených komentátorů poblíž Petrohradu (známá „Továrna na trolly“). Poukázal také na dle něj neexistující rovnováhu v oficiálních médiích, která už v Maďarsku šíří pouze vládní pohled na věc. Internet, který měl přinést velkou demokratizaci médií a „skvělou budoucnost, kdy bude těžké manipulovat lidi s přístupem ke všem informacím,“ pak bere velmi skepticky. Lidé totiž začali naopak používat pouze jeden zdroj informací a jiné ani nehledají.

Na nebezpečí „bezbřehé anarchie internetu“ poukázal český novinář Libor Dvořák. Konkrétně zmínil víc než 40 webů, které se teď v Česku snaží znedůvěryhodnit veřejnoprávní média. Každodenní chrlení jejich verzí reality má přímo podporovat hybridní válku, „kterou současné Putinovo Rusko vede na všech frontách.“ Na dobu internetu, kdy může každý psát, co chce a kdy stovky stránek a blogů ke každému myslitelnému tématu zaplňují virtuální prostor, odkázal i český redaktor Ondřej Puczok. V době „nelimitovaných informací“ je dle něj velmi jednoduché relativizovat jakoukoli zprávu nebo informaci. Podle nedávného průzkumu tak víc než 50 % Čechů říká, že není jedna pravda, ale jde buď o proruskou, nebo protiruskou propagandu. Ještě problémovějším než relativizace je vytváření „alternativní reality“. Část Čechů – ale oproti Západu už např. většina Rusů – konzumuje informace úplně jiné, než zbytek země. Vytváří se tak sociální bubliny, které na stejné události nahlíží úplně opačně. A příkladem může být pohled nejen na ukrajinský konflikt, ale např. na válku v Sýrii nebo utečeneckou vlnu.

Český odborník na téma mediální manipulace Roman Máca pak přímo mluvil o „době desinformační“. Informací už je tolik, že jen zjišťování kontextu zabere neúměrné množství času a energie. Vstřebávané informace jsou pak útržkovité a často spíše cílené na emoce, než na opravdové porozumění. Upozorňuje také na dnes už nefungující politické sliby, kdy politici často spíše definují nepřítele, vytváří tak strach či nenávist a v záplavě informací nabízí jen jednoduchá a domněle „efektivní řešení“. Podobně se chovají i internetová média, která v současné přemedializované době vytváří šokující zprávy se zavádějícími a zkratkovitými titulky. Internet navíc „snese doslova vše“ a jako „nejlevnější zábava“ nabízí nespokojeným občanům množství informací doslova „na míru“. Vzal jsem si půjčku a nemám na splacení? Je to jasné, může za to islám a uprchlíci. „Alternativní weby“ dávající podobné jednoduché odpovědi na velmi složité otázky pak můžou přinést zvrat i v tak důležitých otázkách, jako mohlo být hlasování o tzv. brexitu.

Pro učitele historie a odborníka na ruskou propagandu Juraje Smatanu je důležitý fenomén proměny občanské společnosti i mainstreamu ve vztahu k propagandě a boji proti dezinformacím. Dříve menšinové otázky se po brexitu nebo zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem stávají stále důležitějšími. Témata, na která aktivisté před rokem upozorňovali osamoceně, nedlouho před debatou převzal Evropský parlament. Dezinformace totiž už dnes pronikají do velkých médií, (spolu)určují politická témata a silně polarizují veřejnou debatu.

Co můžeme dělat?

Existují nějaké recepty, jak dezinformacím a propagandě čelit? Na všech čtyřech debatách jich bylo zmíněno několik. Vždy ale s dovětkem, že jde o systematický proces, kdy záleží na dlouhodobém vzdělávání a tedy i institucionálních změnách na úrovni státu. Během besed tak bylo opakovaně poukázáno na zvyšování mediální gramotnosti, kde byl jako konkrétní příklad zmíněn program organizace Člověk v tísni. Ten reaguje i na situaci, kdy současní středoškoláci vyřeší ročně několik stovek až tisíc matematických či chemických rovnic. Neudělají ale jedinou kontrolu článku na diskusní fauly. Není to totiž v osnovách ani učebnicích. Zdůrazňována byla také výuka nedávné historie (období komunismu, válek posledních desetiletí apod.) a zlepšování pracovního prostředí pro učitele, na nichž vzdělávání „naděje národa“ nejvíc leží.

Jako první krok by se měli lidé naučit přemýšlet nad zprávami, které čtou. A stejně tak si dokázat ověřit to, čemu věří. Pro rozvíjení kritického myšlení nabízí Google hledání pomocí obrázků, které dokáže zjistit jejich původ. Lze tak odhalit, že např. domnělá fotografie ze Sýrie může být původem z Iráku. Podobně existuje server nabízející historii počasí všech míst na světě, kdy si čtenář může porovnat odkazované fotografii s reálným počasím toho kterého dne.

Se zajímavým návrhem přišel i Juraj Smatana. V době, kdy mnoho populistických politiků neustále zdůrazňuje švýcarský model přímé demokracie a odkazuje na rozhodování pomocí celonárodních referend, je důležité podpořit a pro lidi zjednodušit místní referenda na úrovni jednotlivých obcí. A to tak, aby lidé přímo cítili dopady svých rozhodnutí a bezprostředně viděli, o čem vlastně hlasují.

Jednotliví debatující během besed odkázali také na několik webů a stránek, které se mediálním vzděláváním, dezinformacemi nebo přímo propagandou zabývají. V češtině a slovenštině to může být:

Pro podrobnější informace o dezinformacích v ukrajinském konfliktu byl několikrát zmíněn web StopFake, stejně jako evropský projekt East StratCom. Speciálně polsky mluvícím doporučil Piotr Pogorzelski facebookovou stránku zaměřenou na ruskou propagandu Ruská pátá kolona v Polsku.

Jakému médiu pak můžeme v současné situaci věřit? Určitě ne jednomu. Předně je nutné si zajistit takový přísun informací, který kombinuje několik různých zdrojů. Jednou cestou je shromažďování informací od lidí, kterým důvěřujete. A to i takových, kteří neříkají zrovna to, co chcete slyšet. Zajímavým nástrojem, který podobnou kombinaci informací nabízí, je např. Facebook. Stačí totiž jedno kliknutí a můžete sledovat odborníky na nejrůznější témata – od politických až po ty technologické. Druhou cestou je srovnávání informací domácích i světových médií a jejich vzájemná konfrontace. Třetí cestou může být vlastní ověřování zdrojů informací s použitím např. výše zmíněných nástrojů nebo webů a zapojením kritického myšlení. Poslední v debatách zmíněnou možnost, kdy vlastně ani není nutné říct, že jedna ze stran „sporu“ lže, nám ilustruje britská BBC. Ta například shrnula neustále se měnící ruské verze sestřelení letadla MH17 nad ukrajinským Donbasem. Po přečtení nám pak na zhodnocení situace stačí jen zdravý rozum…

Ondřej Puczok

Audiozáznamy z besed a více o projektu najdete na naší stránce O projektu – „Putin is skiing“.

Projekt – Putin is skiing
Projekt – Putin is skiing
Cílem projektu je společně mluvit o ruské propagandě a jejím vlivu na média v zemích V4, poznávat její metody a podporovat schopnost kritického náhledu na ni. Prostředkem k tomu bude program, který zahrne představení Putin lyžuje a besedu následující po představení....
číst dál →

Projekt „Putin is skiing“ zahrnující představení besedu podpořil www.visegradfund.org

visegrad_fund_logo_blue

Komentáře jsou uzavřeny.